Včely

 

Včely – dcery Slunce

Včely jsou tak jedinečným stvořením, že bychom je měli považovat spíše za éterické sluneční bytosti  mezi nebem a zemí – dcery Slunce – žijící ze slunečního světla a jeho koncentrované podoby ve formě nektaru a pylu. Jejich životní projevy jsou více než u jiných tvorů přímo spojeny se Sluncem a jeho aktivitou. Přestože jsou včely sluneční bytosti, tak paradoxně, v rámci zachování zákona polarity, tráví většinu života v bezpečí a temnotě úlu. Jenom když je teplo a svítí Slunce, tak opouští svůj úl a vylétají na výpravy do okolního světa.

Jejich potrava má velmi blízko k samotné podstatě životní energie, která je často označována jako prána nebo čchi. Svoji obživou nepřipravují o život žádné tvory ani rostliny, naopak svojí činností život umožňují a vytvářejí hojnost pro jiné. Včely samy sají z květů pouze sladký nektar a sbírají pyl – touto činností dochází k opylování jiných rostlin. Bez přenášení pylu – opylování, by rostliny nevytvořily semena a nemohly by se pohlavně rozmnožovat. Rostliny samotné usilují co nejvíce o to, aby byly včelkami navštíveny a opyleny. Proto jejich květy tak hýří barvami a vylučují sladkou šťávu – nektar, aby včely přilákaly. 

Je zajímavé, že včely mají chutě podobné člověku. Už jste někdy zkoušeli ochutnat samotný nektar? Vyzkoušejte třeba spodní část květu hluchavky nebo lichořeřišnice. To je sladká lahůdka. My však svým ochutnáním květ zničíme. Včelka květ jen polaská, otře se o něj, napije se nektaru a letí dál.

To jakým způsobem včely žijí a to, co vytváří, je sám o sobě zázrak. Jako jedinečnou duchovní bytost (nebo také dle moderní vědy tzv. vysoce organizovaný „superorganismus“) můžeme vnímat spíše včelstvo jako takové, než včelu samotnou. Jednotlivé včely bychom mohli považovat spíše za jakési výkonné buňky (asi jako buňky u člověka), jejichž činnost je podřízena a koordinována vyšším vědomím duchovní bytosti – včelstva. Jak a čím nebo kým je život včel organizován? Jak ví konkrétní včela, že má v danou chvíli provádět zrovna tento úkon, tak aby včelstvo harmonicky a efektivně uspokojovalo své životní potřeby? Člověk může jen v úžasu hledět na přírodní a mystickou moudrost s jakou včelstvo jemně vylaďuje a organizuje samo sebe.

Už jenom proto by měl člověk ke včelám přistupovat s pokorou a důvěřovat jejich moudrosti. Včely samy nejlépe ví, jakou si mají vybrat královnu. Pouze příroda sama vybere ty nejsilnější trubce, kteří se dokáží spojit s královnou na zásnubním letu. Člověk svými umělými šlechtitelskými zásahy, byť dobře myšlenými, včely z dlouhodobého hlediska spíše oslabuje a podílí se tak na zhoršení zdravotního stavu a nižší odolnosti včelstev vůči nepříznivým podmínkám. Je sice příjemné vyšlechtit včely, které budou mírné a nebudou včelaře tolik bodat, ale zároveň to znamená, že budou mít oslabeny obranné reflexy. Bude mít takové včelstvo dostatek životní síly pro své přežití i v následujících generacích? Bude se moci samo bránit parazitům a nemocem? Nebo bude vyžadovat další zásahy a opatření, aby přežilo „péči“ člověka? To jsou otázky, které vyvstávají při pohledu na současný stav komerčního včelaření.

Včelám přívětivé okolní prostředí, to je to, čím může člověk včelám, ale i sobě, nejvíce prospět. Zemědělská krajina dneška je opakem tohoto stavu. Z hlediska pastvy pro včely je to většinou spíše zemědělská monokulturní poušť. Ta sice může být významným zdrojem potravy jeden, dva a někdy i více týdnů v roce, ale po zbytek roku se stává včelám vyprahlou pustinou. 

Aby se včelám dařilo, tak by měla být okolní krajina co nejvíce rozmanitá. To znamená hodně remízků, přírodních zahrádek a pěstování nektarodárných a pylodárných rostlin.  Ideální je takový stav, kdy stále něco kvete a včely tak mají ve svém doletu zdroje pastvy v průběhu celé části roku, kdy jsou aktivní.